Bratři Gondekové: S bráchou táhneme za jeden provaz
28.1.2012 -
Kategorie: Sport
autor: redakce,
přečteno: 68x
, komentářů: 0
Starší Petr (r. 1975) a mladší Pavel (r. 1979) jsou kutnohorskými rodáky. Bratry Gondeky snad ani netřeba kutnohorské sportovní veřejnosti představovat. Nechybí na téměř žádné cyklistické akci v regionu, ačkoli jejich začátky byly atletické. Loni se postavili na dvě nejvyšší příčky Welas eXterra Triatláku, kde ukázali, že tady vítězí ten nejsilnější cyklista. TEP pokračuje v sérii dvourozhovorů, manželskou dvojici Kalných střídá sourozenecké duo Petr a Pavel Gondek.
Petře, Pavle, jak je to s vašimi sportovními začátky? Byl to tradičně fotbal a hokej nebo už od dětství kolo, kterému holdujete v současnosti nejvíce?
Pavel: Jako úplně prvním sportem bylo plavání. Pak jsem na základní škole přešel na atletiku, kde jsem běhal tratě od 800 do 3000 metrů. Paralelně s atletikou jsem od 5. ročníku ZŠ zkusil nejdříve triatlon a pak MTB. To jsem začínal v tehdejším Bike klubu Kutná Hora v roce 1994. Dnes nejvíce kolo, ale po Triatláku už jsem se i šel občas proběhnout, ale je to hrůza (smích).
Petr: Nene, fotbal to určitě nebyl.
V první třídě jsem vyhrál závod v atletice, a tak jsem přeskočil do sportovní třídy T. G. Masaryka, pod vedením učitele, kamaráda, trenéra – Karla Ptáčka. Byla tam dobrá parta kluků, hlavně kamarád Mirek Melecha, se kterým jsem chodil běhat, skákat a občas si zahrát i basket. K tomu jsme si pořídili ještě kola. Nejprve silnici, takže mohly proběhnout nějaké duatlony a triatlony, pak došlo i na horské kolo. S bráchou Pavlem jsme pak začali jezdit, nebo spíš mamka nás začala vozit, po MTB závodech a na cyklistickou budoucnost tak bylo zapečeno. Kam jsme přijeli, tam jsme buď vyhráli, nebo jsme alespoň ukořistili bednu. Velký dík patří mamce, která s námi trávila víkendy a vozila nás po závodech po celé republice.
Vzpomínáte si na svůj první závod? Jak to vlastně nyní máte, kolik závodů (kolo, běh, duatlon, triatlon) za rok zvládnete?
Pavel: Tak ten úplně první závod byl v atletice už 1. třídě na základní škole, v 5. třídě jsem zkusil triatlon ve Vlašimi, a pak si ještě pamatuju MTB závod na půjčeném kole od bráchy v 7. třídě doma v Kutné Hoře, tenkrát ještě na hřišti Respo, kde dnes stojí gymnázium Jiřího Ortena. Od té doby moc závodů, ani je nejde spočítat, záznamy si nevedu. Je to jak kdy, třeba loni jsem měl úraz ruky v červenci, tak na kolo jsem pořádně sedl až v září. Ale když si vzpomenu, tak loni jsem dal: 1x triatlon (Triatlák), pár silničních závodů, pár časovek, pár MTB závodů a dva běžecké, a to na Štědrý den na Kaňk, co pořádá CD*KH a Silvestrovský běh v sv. Mikuláši, to už je s mým bratrem taková tradice. Takže dejme tomu, že loni 20-25 závodů za rok.
Petr: Aby ne. Můj první závod byl atletického ražení na tehdejší Rudé hvězdě, a to konkrétně padesátka, ale to už je opravdu dávná minulost. V MTB to bylo zde v Kutné Hoře.
Vycházím z toho, že prim u vás hraje kolo. Je to hlavně MTB nebo silnička? Jak trénujete a kolik za rok zhruba najíždíte?
Pavel: Na trénink samozřejmě silnička z 99 %. MTB vezmeme jen třeba na vyjetí se po závodě, nebo když už máme silničky plný zuby a je potřeba změna. Kilometry nepočítám, jezdím hlavně podle času, kterého je bohužel čím dál tím míň.
Petr: Dnes je to tak, že jezdím MTB i silnici, ale v poslední době jsem přičichnul k časovce a ta se stává mojí doménou. V mládí jsme byli v týmu PEK Servis Kolín, pod vedením pana Laciny. Ten nám dal sice zabrat, ale naučil nás, jak trénovat, a dodnes z těchto tréninků těžíme.
Dříve jsme zvládali 2-3 závody za týden. Dnes už mi není dvacet, ale těch 30 akcí za rok především s bráchou Pavlem zvládám. Kolik toho za rok najedu si přesně nepočítám, ale za loňský rok 2011 jsem namotal zhruba 16 tisíc kilometrů.
Jste si na trati soupeři nebo si spíše pomáháte a pokoušíte své soupeře zdolat bratrskou společnou taktikou?
Pavel: Při závodech to je s bratrem podle situace, občas si pomůžeme, když je na obzoru dobrý výsledek. Pokud na to máme oba, tak táhneme za jeden provaz, občas mi brácha ukáže záda hned na startu. Prostě jak kdy. Ale pak, když jedem trénink spolu, tak aspoň máme co rozebírat (smích).
Petr: Jsou závody, kdy musíme jet každý sám za sebe, ale pokud to jde, snažíme se jezdit „bratrskou taktiku“. Na silnici nám to pomáhá jet v háku a pak roztočíme kolotoč, což se tu obecně moc neumí, v tom jsme s Pavlem dobří.
Na bajku si neodjíždíme, spíš se snažíme na sebe počkat, i kdyby nás to stálo bednu.
Loni jste opanovali 2. ročník Welas eXterra Triatláku. Jak vůbec koukáte na cyklistické a sportovní dění na Kutnohorsku, AC Švih atd.?
Pavel: Akcí v Kutné Hoře se snažíme účastnit, co to jde. Autocombi švih, loni i kutnohorskou Tour, Triatlák atd. No a když se dozvíme o akci na poslední chvíli a je čas a chuť, tak jsme na startu. Jako třeba na posledním výběhu na Kaňk.
Petr: Pro mě je jedna z nejhezčích výher právě ta z Welas eXterra Triatláku. Při vzpomínce, jak se mi na něj vůbec nechtělo, jsem byl o to více spokojený. Na tento závod se chci v dalších ročnících zaměřit a posunout čas alespoň o tři minuty, samozřejmě, pokud zdraví, počasí a čas dovolí.
Jinak jsem rád, že se to tu konečně s akcemi pěkně rozjelo. Ať už to je Petr Kamenář se svým Švihem nebo Ivan Sova s MTB seriálem na Rovinách. No a pak je tu Club deportivo Kutná Hora, který to tu začíná akcemi pěkně válcovat a dávat sportovcům pěkně zabrat. Nešetří je ani na kole, ani v běhu či plavání a bůh ví, co si ještě vymyslí za disciplíny (smích).
Jste na nějaký svůj sportovní výsledek pyšní? Co uplynulá sezona, podařila se? Co naopak chystáte na tu letošní?
Pavel: Za své nejlepší sportovní výsledky vděčím p. Lacinovi z Velo klubu Pek Servis Kolín v letech 1998-2002, kdy se mi vcelku dařilo. Rád bych také poděkoval firmě RT Steel Chomutov za podporu.
Petr: Pyšný ani ne, možná dřív, jako kluk, ale už mi není -náct a radost mi udělá aspoň to, když dám zabrat mláďatům, které se tu začínají objevovat na špičce.
Co bude letos, to opravdu nevím, ale jen o kole to asi nebude. Po dvaceti letech jsem zkusil triatlon na už zmiňovaném Welasu a byl jsem tím absolutně ohromen – jedním slovem paráda. Proběhl jsem se i na Dačického dvanáctce a dopadlo to jak to dopadlo. I přes to jsem byl ale spokojený. Takže rozhodně plánuji jak běh, tak i plavání, ale co si budeme povídat – kolo je kolo.
Jak se dá skloubit poměrně bohatý sportovní život s rodinou? Co na to říkají vaše ženy/přítelkyně?
Pavel: Sportovní a rodinný život skloubit určitě jde. Na ty 2 hodiny se urvu od rodiny vždy.
Manželka je kolikrát i ráda, že zmizím z domu, pro mě je to relax. A na závody se i těší a někdy jede se mnou, i když jsem před závodem docela nervák a kolikrát to ode mne schytá nevinně. Ale snad už ví, že to v ten moment jsou nervy a po závodě už je vše ok.
Mému synovi Matějovi (3 roky) se snažím věnovat svůj ostatní čas, ale taky ho není moc – rekonstruujeme dům a je to teď priorita č. 1. Sport mě baví a já ho potřebuju, protože mám rád sladké a bez sportu bych se asi neunesl, takhle aspoň nemusím řešit co a kolik toho sním (smích).
Petr: Sport a rodina? Zatím je to u mě přítelkyně Iveta, která jezdí vždy se mnou, pokud jí to ovšem čas dovolí. Chci jí tímto poděkovat za její bezmeznou trpělivost a podporu ve všem. Kolo je sport dosti časově náročný na tréninky, ale i přes to se dá vše zvládnout.
No a velké díky bráchovi Pavlovi, že nám to v tom sportu takto klape, a Pavlu Prchalovi, se kterým jsem najezdil nespočet tréninkových i závodních kilometrů.
Díky za rozhovor a přeji hodně sportovních úspěchů!
Michal Vavák
